Ticho je pozváním obdržet dar. Naším úkolem je přijmout, odpovědět a pak plněji spolupracovat s dílem Ducha Svatého. Výchovou k oceňování ticha vytváříme čas a prostor potřebné k tomu, abychom dovolili naší touze po Bohu růst. Když naše touha po Bohu roste, tak je naše odpověď při jeho příštím pozváním k tichu ochotnější.

Ekosystém pro aktivní reflexi

Bůh nám ticho nevnucuje, natož aby na nás činil nátlak; místo toho čeká v tichu na nás, až se k němu obrátíme. Když se pokusíme vynutit ticho v sobě samých nebo v jiných jako pokání nebo trest nebo z vlastní potřeby kontroly, riskujeme, že si spojíme ticho s vyprázdněním nebo strádáním. Připouštím, že sebevyprazdňování doprovází náš vstup do ticha. Ale strádání není cílem úsilí o ticho. Jediný účel sebevyprazdňujícího ticha je udělat místo pro naplnění od Boha.

Uvažujme o tom, jak emeritní papež Benedikt XVI. povzbuzuje k plnému aktivnímu tichu: „V tichu jsme lépe schopni naslouchat a chápat sebe sama; nápady se rodí a získávají hloubku… Hlubší reflexe nám pomáhá najít spojení mezi událostmi, které spolu na první pohled nesouvisejí… Aby se to stalo, je potřeba připravit odpovídající prostředí, jakoby ekosystém, který udržuje rovnováhu mezi tichem a slovem, obrazy a zvukem.“[1]

Dovedeme si představit, jak bychom mohli přinést „rovnováhu mezi tichem a slovem, obrazy a zvukem“ do katecheze? V našem světě s neustálou záplavou slov, obrazů a zvuků je pro nás složité v jedné chvíli opravdu vidět jednu osobu a plně naslouchat jednomu hlasu. Avšak je to právě tato soustředěnost, která nejlépe komunikuje/nese Kristovu lásku. Toto úmyslné vidění a poslouchání není možné bez vnitřního ticha.

Ticho a setkání s Bohem

Církev živí touhu svých dětí po Bohu tím, že je vede do ticha v rámci slavení liturgie. Ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu (VPŘM) nám církev dává vodítko ohledně vhodné odpovědi, která nám pomáhá aktivně spolupracovat s Duchem Svatým během různých období ticha během mše svaté:

Jako součást bohoslužby je také třeba zachovávat ve stano­veném čase posvátné mlčení. Jeho náplň je závislá na tom, o kterou část mše jde: při úkonu kajícnosti a po výzvě k modlitbě se jednotlivci v duchu usebírají; po čtení nebo homilii krátce rozjímají o tom, co slyšeli; po přijímání pak ve svém srdci chválí Boha a modlí se.[2]

KKC v jednom z pouhých dvou odkazů zmíněných v rejstříku pod heslem „ticho“ spojuje tento termín s kontemplativní modlitbou: „Kontemplativní modlitba je mlčení, symbol ‚budoucího světa‘ či ‚mlčenlivá řeč lásky‘… A v tomto tichu, nesnesitelném pro ‘vnějškového‘ člověka, nám Otec vyslovuje své vtělené Slovo, jež trpělo, zemřelo a vstalo z mrtvých, a synovský Duch nám dává účast na Ježíšově modlitbě.“[3]

V budoucím světě „Bůh bude vše ve všem“ (1 Kor 15,28). Konečně zakusíme plnou Ježíšovu modlitbu „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Tichou láskou kontemplativní modlitby se podílíme na posvátném životě, která nás sjednocuje ve společenství s Nejsvětější Trojicí.

Ve druhém odkaze KKC mluví o tichu ve spojení s adorací. „Klanění je … uctivé mlčení před Bohem, ‚vždy větším než my‘“.[4] V klanění se projevuje základní vztah mezi Bohem a člověkem a my vnímáme, že Bůh je věčný, zatímco my jsme pomíjiví a Bůh je velký, zatímco my jsme malí. V tiché adoraci začínáme poznávat skutečnost.

Emeritní papež Benedikt XVI. při své návštěvě u kartuziánských mnichů v roce 2011 zmínil totéž: „stažením se do ticha a samoty se lidské bytosti tzv. ‚odhalí sebe realitě ve své nahotě‘… aby zakusil raději plnost přítomnosti Boha v nejreálnější realitě, která existuje a leží mimo uchopitelné rozměry.“[5]

Katecheté-laici mohou nesouhlasit, že naše životy nám nedovolují po dlouhá období ticho a samotu a ptají se, „co my? Jak můžeme kultivovat vnitřní ticho?“ Vybavuje se nám sv. Terezie z Kalkaty, která nám ukazuje, jak tento vnitřní mír kultivovat tím, že si vybíráme ctnost namísto neřesti. Její plán pro růst ve vnitřním klidu je praktický a zahrnuje celé bytí.

Aby byl možný úplný vnitřní klid, tak dělejte toto:

Ticho očí dosáhnete hledáním krásy a dobroty Boha všude a zavíráním je vůči chybám ostatních a vůči všemu, co je hříšné a narušující duši.

Ticho uší dosáhnete nasloucháním hlasu Boha, chudým a potřebným a zavíráním jich vůči ostatním hlasům, které přicházejí od padlé lidské přirozenosti, jako jsou drby, povídačky, nemilosrdná slova.

Ticho jazyka dosáhnete chválením Boha a promlouváním pravdivých a životodárných slov Boha, která osvěcují a inspirují, přinášejí mír, naději a radost; a zdrženlivostí od sebeobrany a každého slova, které přináší temnotu, zmatek, bolest a smrt.

Ticho mysli dosáhnete otevřením se pravdě a poznání Boha v modlitbě a kontemplaci, jako Marie, která uvažovala o zázracích Pán ve svém srdci, a uzavřením se veškeré nepravdě, rozptylování, destruktivním myšlenkám, uspěchaným soudům, falešným podezíráním druhých lidí, pomstychtivým myšlenkám a touhám.

Ticho srdce dosáhnete milováním Boha z celého srdce, duše, mysli a síly; milováním druhých lidí tak, jako je miluje Bůh; a varováním se veškeré sebestřednosti, nenávisti, závisti, žárlivosti a chamtivosti.[6]

Nejlepší katecheti hledají, jak přirozeně vést druhé lidi do ticha. Poskytují čas k meditaci Písma, k tichému pozorování uměleckých děl nebo k naslouchání inspirativní hudby. Pokládají velmi jednoduché otázky typu: Co vidíš? nebo Co slyšíš? Nespěchají, aby zkrátili ticho, které následuje po položení takových otázek, ale oceňují krásu pravdy a důstojnosti dětí před nimi. Dávají čas a prostor Duchu Svatému, aby propojil krásu, pravdu a dobrotu v jejich srdcích a mysli. Takoví katecheté ztělesňují důvěru, že Duch Svatý pracuje v tichu. Oni sami žijí ve vnitřním tichu. Je to ovoce mnoha let poslušnosti k impulsům Ducha Svatého v jejich vlastních srdcích. Mají odvahu vést druhé do ticha, protože vědí, že v tichu srdce hovoří Bůh.

Pro rodiče: kultivovat ticho s velmi malými dětmi

Schopnost radovat se z ticha, může být kultivovaná od velmi raného věku dítěte. Rodiče mohou pomoci malým dětem začít oceňovat ticho jako dar. Klíčem k tomu je příprava naplněná modlitbou a plánováním předem. Ticho nemůže být rušné. Velmi malé děti se učí být potichu, když jim rodiče pomohou, aby toho dosáhli. Zkuste přijít na mši svatou o několik minut dříve, i když to není s malými dětmi jednoduché, ale toto úsilí má velkou hodnotu.

Když rodiče přijdou v neděli ráno do kostela se svým malými dítětem, zpomalí se a úmyslně se snaží jít v rytmu modlitby a mluví šeptem. Jakmile jsou uvnitř, zastaví se, aby se zaposlouchali do ticha před tím, než se „označí“ svěcenou vodou, a pomohou svému dítěti udělat to samé. Pomalé a úmyslné jednání dospělých pomáhá dítěti „nasát“ posvátnost času a místa. (To předpokládá, že ostatní lidé v kostele zachovávají ticho. Rodiny, které navštěvují farnost, kde je přede mší svatou ruch, mohou zkusit zajít s dětmi do adorační kaple.).

V případě, že je nezbytné něco říci, je nejlepším způsobem říct velmi málo slov dítěti přímo do ouška:  „Podívej, všichni jsou potichu“, nebo „Bůh je zde“.

Pokud malé dítě řve/křičí nebo dělá hluk, mohl by mu dospělý položit prst na ústa. Pokud to nefunguje, je nejrychlejším způsobem rychle a potichu odejít, aby se dítě přesvědčilo, že hlučné jednání není v posvátném prostoru vhodné. Musíme pečovat o to, aby hlučné chování v prostoru kostela nebylo odměněno svobodnou hrou venku. Když matka ví, že její dítě je schopno sebekontroly nezbytné pro zachování ticha, může se po několika sekundách vrátit dovnitř. Klidné a trpělivé „zkusme to znovu“ je v takové chvíli dostatečné.

Na internetu lze vyhledat užitečná cvičení ticha pro malé děti, jako například ta, která jsou používaná v Montessori školách. Rodiče, kteří se zabývají vnitřními schopnostmi svých dětí, mohou takové cvičení používat se svými dětmi i doma.

Ticho při katechetických setkáních s dětmi

Předně myšlenka, že je možné, aby byla skupina malých dětí potichu, se jeví jako znepokojivý úkol, ale když se budeme řídit příslušnými pokyny, děti nás překvapí.

Nedávno mi byly svěřeny čtyři skupiny dětí 2. třídy Katolické školy, aby se během krátké duchovní obnovy připravily ke svátosti smíření. Jejich učitelka z toho měla obavy vzhledem k předchozímu chování dětí ve třídě a domnívala se, že děti nebudou schopné prožít duchovní obnovu vážně. Vysvětlil jsem první skupině osmi dětí, že budeme vstupovat v průvodu a že půjdeme potichu s rukama sepjatýma k modlitbě, neboť je to typ modlitby, kdy se modlíme celým tělem. Požádal jsem děti, aby měly sepjaté ruce a byli potichu po celou dobu, než dojdeme do připravené místnosti (asi 70 m). Když jsme vešli, potichu jsem ukázal na židle, na které si děti mohou sednout, a hned jsem začal s úvodem. Pomalu jsem udělal znamení kříže: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“, po kterém jsem nechal krátkou tichou přestávku. Jeden z chlapců se domníval, že jsem zapomněl svoji modlitbu, a začal se modlit „Otče náš“, ale přestal, když zjistil, že se k němu nikdo nepřipojil. Řekl jsem celé skupině: „Mohli bychom se naučit modlitbu ticha, znáte ji?“

Představil jsem ticho jako nádherný dar, který nám nabízí Bůh Otec, jako pozvání od Ježíše jít hlouběji na tiché místo, kde žije s Otcem a s Duchem Svatým. Tam, kde přebývá Svatá Trojice, vzájemné darování lásky nikdy nekončí. Otec miluje svého Syna a Ježíš miluje svého Otce. Duch Svatý, který z obou vychází, aby sdílel Boží lásku s každým z nás a s celým světem. Je to tento nádherný dar Boží lásky, který Ježíš chce, abychom ho objevili, když nás zve do ticha. Zeptal jsem se: „Zakusil z vás někdo tento druh pokojného a milujícího ticha?“

Několik dětí přikývlo, ale jedno dítě protočilo oči a postesklo si: „Já ne, u mě doma je pořád hluk!“ Když se shodli, že by chtěli zažít tichou modlitbu, začali jsme znovu znamením kříže. Děti mne překvapily, jak rychle se dokázaly ztišit. Asi po 20 vteřinách jsem si začínal všímat známek neklidu a ukončil jsem to jednoduchým „amen“. Těchto několik vteřin tiché modlitby nastavilo atmosféru pro následující část programu. Během zbývajících minut půlhodinového setkání děti zůstaly pozorné a poskytly mi řadu pozoruhodných myšlenek a svého vhledu. Děti v ostatních třech skupinách reagovaly podobně. 

Setrvávání v tichu může být pro osobu velice dojímavé; sdílet ticho ve skupině může s tebou zamávat (být mocné).

Osobní zkušenost s mocí/silou ticha

V září roku 2015 navštívila celá naše rodina Světové setkání rodin ve Philadelphii. Navštívili jsme místní kostely s relikviemi světců, poslouchali jsme řečníky, sdíleli jsme jídlo s pravnoučaty, a setkali se s rodinami poutníků z celého světa. Každý den přichází do města mnoho dalších lidí, kvůli návštěvě papeže Františka. Jak se blížil čas závěrečné mše, připravil jsem sám sebe na hlučné davy, dlouhou chůzi a veselý chaos. Našimi bundami a batohy jsme si označily místa na kopci dostatečně blízko u obřích obrazovek, abychom všechno viděli a slyšeli každé slovo mše svaté. Když skončil zpěv během přijímání, ticho, které se sneslo na dav, bylo jiné, než jsem dosud znal. Ticho bylo plné života a lásky. Davem stovek tisíců katolíků jsem byl vtažen do meditativního a plného ticha. Poznal jsem, že jsme byli sjednoceni v Kristu a jeho přítomnost s námi byla skutečnější, než cokoliv jiného. Ani mi nevadilo, že se mi nepodařilo včas se dostat skrze davy k přijímání eucharistie. Během těchto několika krátkých okamžiků jsem žil a milovat ve věčnosti a vnímal ticho jako společenství s Kristem a jeho církví.

Nebyl jsem sám v prožívání tohoto krásného ticha. Mathew Gambino, který dělal o papežově mši reportáž, popsal stejné ticho: „nádherná/úžasná absence zvuku a obraz katolických křesťanů, kteří jsou hluboce ponořeni do modlitby, po tom, co uslyšeli slova Boží z Písma svatého a přijali eucharistii, bylo pro mnohé účastníky silnou zkušeností“.[7] Mezitím Christofer Maag napsal o stejné události v článku pro sekulární noviny: „Takto velký dav složený z mnoha různých skupin nebyl nikdy tak sjednocen jako v okamžiku, když se ztišili.“[8] Svaté přijímání přesahuje čas a skutečně sjednocuje všechny věřící, živé i mrtvé, společně s celým světem s a v Bohu.

Některé otázky, o kterých mohou děti uvažovat:

1.      Co je ticho?

2.      Kde ticho najdeme?

3.      Kdo na nás čeká v tichu?

4.      Jak se od sebe liší ticho sdílené s druhými od ticha, ve kterém jsem sám?

5.      Můžete jmenovat čas, kdy zakoušíte plné ticho Boží lásky?

Pracovní překlad článku Lani Bogarta z časopisu Catechetical Review, April-June 2016, s. 16-19. Překlad Michal Ondra. Určeno jen pro vlastní použití.