O svátostech jako činech Ježíše Krista a o křtu

Když jste s Ním byli ve křtu pohřbeni, 

byli jste s Ním také vzkříšeni skrze víru v moc Boží,

který Ho vzkřísil z mrtvých. 

Koloským 2,12

Křest je svátostí, která vtiskuje prvotní podobu Krista lidské bytosti; je prvním krokem křesťanského zasvěcení. Zasvětit znamená dovolit někomu, aby se podílel na životě, v tomto případě na životě vzkříšeného Krista. Vzkříšený život Krista je proměněný a posílený život, protože je zcela prostoupen Duchem Svatým; je to život Ježíše oslaveného Otcem po jeho utrpení. Při křtu křesťané dostávají nový život, jehož zdrojem je Kristus; nový život se v koncentrované podobě nachází ve vzkříšeném těle Ježíše, a my můžeme z tohoto pramene čerpat nový život tak, že se ho účastníme a radujeme se z toho.

Ježíšův kříž stojí v centru dějin spásy. Obnovuje to, co jsme ztratili skrze Adamův hřích. Adam je jako ten, který byl přemožen dřevem stromu poznání v ráji, a nyní vítězí „nový Adam“ skrze dřevo kříže.  Tak se kříž stává léčivým pro každého pokřtěného člověka. Prostřednictvím křtu, se spása postupně rozšiřuje, čímž staví mystické tělo Kristovo, a vždycky přidává nové větve k pravému vinnému keři, a tak staví duchovní chrám ke chvále Otce.

Křtem se rodí království nových lidí, kteří se podílejí na nové kvalitě života: života vzkříšeného Krista. Jako bylo lidské pokolení pocházející od Adama na počátku stvořeno Slovem Božím, také tak nové lidské pokolení pochází z Krista stvořeného svátostným činem a slovem, kterými jsou Kristův skutek a slovo. Při křtu je tedy Kristus tím, kdo se ujímá nebo uchopuje člověka a proměňuje ho (nebo ji) tím,
že mu dává svou vlastní plnost života.

Jako má lidské pokolení svůj původ v Adamovi, tak má nové lidské pokolení svůj původ ve vzkříšeném Kristu. Zmrtvýchvstání je velkou událostí světa, ve srovnání s ní se jakékoliv jiné události vytrácejí. Samotné stvoření na počátku světa ztrácí svůj význam, jestliže se na něj nahlíží ve světle druhého stvoření, stvoření na vyšší rovině, které přináší nový život, samotný život Boží. Podobně jako je Zmrtvýchvstání druhým stvořením, tak je křest druhým narozením.

V tomto okamžiku si potřebujeme znovu přečíst Ježíšův rozhovor s Nikodémem (Jan 3,1 a dále). V něm Ježíš hovoří o narození, které popisuje slovem (ánothen), to v řečtině znamená znovu a shora. Tímto jediným slovem řecký text specifikuje jedinečnost tohoto zrození: Je to znovu, to znamená, že se liší od fyzického narození a je shora, z toho plyne, že pramení z vyššího zdroje života. To je uskutečněno „skrze vodu a Ducha svatého.“ Víme, že ke Zmrtvýchvstání Krista dochází skrze Ducha, který je plně přítomen v Ježíšově lidství.

Křesťanské nové narození se podobá Kristovu narození, a tudíž jeho nástrojem je znovu Duch svatý. Co se týče „vody“, musíme rozumět jasné zmínce o křtu vodou, přičemž ale nesmíme zapomínat na to, že voda a Duch byly často spojovány už ve Starém zákoně, počínaje první zprávou o stvoření, kde čteme, že „Vítr od Boha se přehnal nad vodami“ (Genesis 1,2). Často jsou skutky Ducha vyjeveny na hojném působení vody. Duch oživuje duše tak, jako voda oživuje těla. Oba jsou zdroji života, třebaže na odlišných rovinách. Poukázání na sílu jednoho z nich, objasňuje sílu druhého.

Princip života, ve kterém má toto nové zrození původ, je jasně vymezen u Jana 3,15: Syn člověka, který bude „vyvýšen“ na kříž a tak obětován, je „vyvýšen“ po pravici Otce, to znamená, že je oslaven. Tyto skutečnosti jsou střídavě naplňovány. Opravdu, cílem oběti Syna člověka je dát nám věčný život, tedy život, který pramení z narození „znovu“ a „shora.“

Vzhledem k tomu, že křest je zrozením k novému životu, musí být nyní upřesněno, jak by měl být tento nový život chápán. Je definován jako „věčný život,“ který je následně vysvětlen Janem (17,3), jako „poznání tebe [Otce], jediného pravého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal.“ Na toto téma mluví Pavel o „světle“, jako to dělala většina církevních otců. Odraz této myšlenky bychom mohli najít ve zvyku oblékání křtěného dítěte či dospělého do bílého roucha a předání rozsvícené svíce nově pokřtěnému.

Nové zrození může být chápáno také jako otisknutí obrazu Krista na křtěného člověka. Smysl křesťanského života je velice přesný: stávat se podobnými Kristu, stávat se stejnými jako Kristus. Křest nám dává počáteční podobu (Kristovu), jež nás předurčuje k tomu, abychom rostli v biřmování a především v Eucharistii. Podobnost Kristu musí být v podstatě chápána především jako podobnost hlavnímu skutku jeho života, tedy velikonočnímu tajemství jeho smrti a vzkříšení, které jsou zvláštním způsobem aktualizovány v Eucharistii.

Proto je křest především konfigurací ke smrti a vzkříšení Krista. (K tomuto tématu, viz Římanům 6,3 a dále.) Tak jako smrt Krista není samotným koncem, ale vede ke zmrtvýchvstání, tak naše „pokřtění ve smrti Krista“ vede k novosti života.   

Stejně jako vzkříšený Ježíš už nikdy znovu nezemře, protože má ve svém lidství obsažen nový princip života, tak také my „s ním budeme žít“ a budeme se mu podobat. Ve svém vzkříšení byl Ježíš prvním, kdo dostal ve svém lidství plné spojení s božským životem pro ostatní. Totéž představení křtu jako smrti a vzkříšení je znovu uchopeno Pavlem v knize Koloským 2,12: „Když jste s ním byli ve křtu pohřbeni, spolu s ním jste byli také vzkříšeni skrze víru v moc Boží, který jej vzkřísil z mrtvých.“ Stejné dogma nalezneme i v knize Galatským 2,20: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ Ten, který „už nežije“, je starý Adam, hříšník, a ten, který „žije ve mně“, je vzkříšený Kristus. Cerfaux říká: „Podle linie Pavlovy teologie, se moc, která vzkřísila Krista, u něho nezastavila, ale dále přináší život křesťanům, život, který náleží stejnému zdroji a přirozenosti jako život vzkříšeného Krista.“

Kristus, střed a zdroj nového života, sdílí tento život se všemi křesťany, a proto nás křest uvádí do společenství života s Kristem a se všemi našimi bratry a sestrami. Křest nám dává vrození do pravého vinného keře, v němž jsme naroubováni na Krista, a tím se nutně setkáváme s těmi, kteří podobně jako my, tvoří větve rostliny. Křest je jak individuální, tak i společenskou skutečností. Víme, že církevní otcové přirovnávají křest k průchodu Rudým mořem. Průchod Rudým mořem představuje Izrael jako nový lid: křtem jsou zrozeny nové osoby, které tvoří nový lid, novou větev Božího lidu.